Západní Ukrajina

Příspěvek od kamaráda (obrázky v textu níže)

Celý text článku (bez obrázků) ke stažení (Word)

Koncem října 2022 jsme vyrazili celá rodina na západní Ukrajinu. Cílem naší cesty byla delfíno­terapie pro naši pětiletou dceru, kterou provozuje specializované centrum v jednom lázeňském městě. K tomuto hlavnímu cíli jsme si přidali ještě dva další cíle: Trochu se tu porozhlédnout, nasát, jaká je tu atmosféra, popovídat si s lidmi, vyslechnout je, jak vnímají současnou situaci apod. Přesně o tom chci dnes také napsat. Ten třetí cíl naší cesty byl podpořit Ukrajinu. Podpořit ji chceme, ale ne způsobem, který je nyní rozšířen, tedy, že lidé sedí doma před televizní obrazovkou, nechávají se ovlivnit jednostranně podanými zprávami, z médií čerpají „ten správný pohled na věc“, a výsledek konzumace těchto informací je buď strach nebo nenávist k (jednoznačnému 8-) viníkovi, „k agresorovi, který za vše může“ nebo to, že se lidé nechají citově vydírat a potom posílají peníze na více či méně pofidérní účty, u kterých není záruka, že zaslané finance neskončí buď na zbrojení nebo v kapse nějakého zkorumpovaného politika (o které tu, jak je všeobecně známo, rozhodně není nouze). Pokud tedy chceme podpořit, tak přímo: Tím, že navštívíme tuto zemi, něco si tu koupíme, zaplatíme si tu nějaké služby, a tak přispějeme k rozvoji ekonomiky. Např. Praha, Kutná Hora, Český Krumlov a jiná města u nás také nežijí z toho, že žádají u mezinárodního společenství humanitární pomoc, ale provozují hotely, kavárny, prodávají suvenýry, vozí turisty po hradech a zámcích, po historických kamenných mostech, vezmou je do restaurace a do cukrárny. Tak i Ukrajina má co nabídnout (termální lázně, solné koupele, přírodní krásy, hory, ekoturistika, hrady, donedávna přímořská letoviska a mnoho dalšího) – může využívat svého potenciálu, přilákat sem návštěvníky, kteří budou pomáhat místní ekonomice. Je to lepší, než rozprodávat černozem, pořád o něco žádat, nebo se zadlužovat.

   Takže jak už jsem uvedl, chtěli jsme si sehnat osobně nějaké informace přímo na místě, od lidí, kterých se konflikt týká, vyslechnout si od místních i jiné podání než z hromadných sdělovacích prostředků, udělat si obrázek a vlastní úsudek. Samozřejmě k tomu bychom museli procestovat celou zemi a mluvit s více lidmi různých společenských vrstev, my jsme byli pouze na západě země, takže je to jen částečná sonda, ale i tak to bylo mnoho zážitků, dojmů, informací a vůbec mnoho materiálu ke zpracování – mozek se nám pořádně vařil!

   Než začnu, asi by se hodilo uvést, z jakého pohledu toto píši, z jakého názorového spektra: Rozhodně jsem k věci nepřistu­po­val jednostranně, nejsem ani pro ani proti té které straně (Ukrajina versus Rusko), ostatně ani nevěřím, že současný probíhající konflikt je mezi těmito zeměmi, spíše to chápu jako střet dvou civilizačních celků, modelů… Jsem plně pro slovan­skou jednotu. Ta se dá pojmout různě, od nejstarší historické tužby vyjádřené v modlitbě, kterou Pravoslavná církev čte vždy ve výroční svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (24. května): „Apoštolům rovní, a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské sjednotil v Pravoslaví a jedno­mysl­nosti světu pokoj daroval a spasil duše naše.“ Přes více­méně naivní a romantické představy panslavistů 19. století, na které přinesl lék až K. H. Borovský, krátce se zastavíme u koncepce austroslavismu prezentované Františkem Palackým, tedy myšlenka sjedno­cení Slovanů v rámci Rakouska-Uherska jako slovanského státu s německou a maďarskou menšinou, po východní blok socialistických států, které byly jakýmsi politickým (ale i hospodářským a kulturním) uskupením slovanských států (v bývalé NDR žijí převážně germani­zo­vaní Slované, v Maďarsku maďari­zovaní Slované a novodobé výzkumy si začínají hrát s myšlen­kou, že v Rumunsku žijí taktéž Slované, tento­kráte pro změnu latinizovaní – ale to zůstává zatím s otazníkem). Ukončením této kapitoly vzájemného propojení slovanských zemí rokem 1989 to nekončí, toto hnutí, či tyto představy o slovanské vzájem­nosti žijí i nadále, zatím v různých vizích budoucnosti, úvahách, snech či přáních, jako jsou např. ve federaci spojená a časem rozšířená V4, Východo­evropská unie, obnovení SSSR bez turkických národů střední Asie, ale naopak se zeměmi východní Evropy, nebo naopak obnovení podunajské monarchie a ustavení čistě středo­evrop­ského státního celku, který nebude závislý ani na Západě, ani na Rusku, či oživení polského projektu „Intermarium“ a podobné teoretické možnosti – v tuto chvíli jsou to sny či fantazie a nevíme, co ještě v budoucnosti přijde na tomto poli sjednocování Slovanů?! Jaká se ještě může objevit platforma koexistence či spolupráce?! Ale že by se evropské státy napořád udržely ve svých současných hranicích, to je málo pravdě­podobné 8-)

   Takže jestli někoho napadne, že píši tyto řádky z pohledu rusofila, tak jej opravím, spíše slavjanofila 8-) Do svého „průzkumu“ jsem šel bez předpojatosti, jako neutrální osoba usilující o objektivitu.

   Tak jdeme na to: Nejprve zde vypíši, co jsme viděli a zažili pozitivního: Tak úplně na začátku, ještě než jsme vyjeli, vůbec jako první mě překvapilo, že delfínoterapie vedle Egypta a Turecka, kam většinou lidé jezdí, je i vedle nás, na Ukrajině. Dále jsem ve městě, kde žiji, potkal Ukrajinku důcho­do­vého věku, která působila v jednom přímořském centru jako profesorka psychologie se speciali­­zací na postižené děti. Od ní jsme si nechali vyprávět něco o delfínech, ale nakonec z toho byla tříhodinová přednáška o tomto oboru, který zahrnuje jak psychologii, tak různé druhy terapií, logopedii, cviků, a ještě mnoho dalšího, co už jsem nepobíral, mám pocit, že tam byl ještě pobyt ve stavu beztíže. O většině těchto věcí jsem slyšel poprvé: O terapeutických masážích, o logopedické masáži jazyka a dásní (snad i hlasivek?!) O cvičení s prsty na rukou a nohou, kde jsou nervová zakončení vedoucí z mozku, a právě cviky s prsty se dá těmito drahami zase stimulovat vývoj mozku dítěte… Slyšel jsem o akrobatickém kroužku, kde děti provádí cirkusové triky, a ještě mnoho dalšího… Ve srovnání s tím, co jsem doposud zažil v rukou naší „západní“ medicíny, kde vám doktor leda tak napíše prášky, nebo dá nějakou zprávu na papíře a musíte si pomoc hledat u různých nezdravot­nic­kých zařízeních, kde víceméně ne-lékaři, tedy amatéři, vyvíjejí nějaké metody (zpravidla na svých dětech). Nakonec úplně vyděšený jsem se zmohl jen na jednu otázku: „Jestli toto vše, co jsem tři hodiny poslouchal a znělo mi to jako sci-fi, jsou vlastně výdobytky sovětského výzkumu ve zdravot­nictví, dostižení sovětské vědy, a vysoká úroveň ukrajinských lékařů je vlastně dědictví této doby?“ Na to jsem dostal odpověď: „Da!“ 8-) Za pár dní jsem se měl přesvědčit, že to, co jsem slyšel, není žádné sci-fi, všechno to existuje, něco jsem viděl sám a další rodiny, které tu byly s námi, a už třeba i poněkolikáté, nám s nadšením vypravovaly své zkušenosti.

   Po našem příjezdu jsme mohli vidět další skvělé věci: Výborné potraviny, v obyčejném obchodě jsme viděli takové množství produktů, různé saláty, hotová jídla, jen si to doma ohřát, žádné konzervy... ryby na všechny způsoby, i živé (u nás jen v prosinci 8-) Tolik chutí… Procestoval jsem půl Evropy a mohu prohlásit, že zde je nejlepší jídlo! Dokonce místní pivo mi (jako Čechovi) chutnalo, a to je vysoké kritérium 8-) Nejen potraviny v obchodech, ale to, na co jsme byli zvyklí u nás za bývalého režimu: Hodně prodavaček! Takže byly v klidu, jedna obsluhovala, dvě si povídaly, během směny si uvařily kávu, rozebraly svá ženská témata… Když se obchod zavíral, odcházely domů klidné, spokojené, spole­čen­sky vyžité – ne jako u nás, kdy je v super­marketu otevřena jedna kasa, lidé ve frontě křičí na chudáka pokladní, nějaké ženy se snaží neznalým lidem pomoci napípat zboží u samoobslužných kas, prodavačky jsou po šichtě frustrované, vysílené, vynervované (všímám si dobře, jak se v obchodech, kam chodím, střídá personál, žádná prodavačka to dlouho nevydrží, dá výpověď a zase přijmou jinou, aby se to za měsíc za dva zopakovalo). Dále kolik jsme viděli zboží ve výlohách, např. jsme sehnali skvělý dětský zubní kartáček, který u nás nemají: jemňoučký, děti si jej oblíbily – s kousátkem, když roste zoubek… Nejen obchody, ale na ulici atrakce pro děti, bylo kam jít a možnost zabavit je (unavit, aby spaly 8-)

   Nebyly to pouze tyto dojmy, už dávno obdivuji ukrajinskou kulturu, můj oblíbený pořad na YouTube je „Ukrajina maje talant“, kde vystupují různé folklorní soubory, ale i moderní zpěváci a různí umělci – vše je dvojjazyčné, rusky i ukrajinsky, jak porota, tak účinkující, nikdo nepředstírá, jako že nerozumí druhému jazyku, každý mluví tím svým a protějšek mu odpovídá zase ve svém jazyce, absolutní souhra a ukázka soužití národů, které tu bývalo… I mimo tento pořad je na internetu množství písní, lidových i moderních…

   Dále jsou tu knihy, filmy… Už v dětství jsem četl knihu „Potomci Skytů“ o historii předků dnešních Ukrajinců, asi každý jsme četli Tarase Bulbu (kdo ne, je na internetu dostupný film v češtině 8-). Dnes se vracím ke knize ukrajin­ské­ho autora J. Parnova, kterou jsem četl v mládí a která je dnes aktuální, jmenuje se „Luciferův trůn“ (doporučuji) – popisuje, jak je kapitalis­mus nerozlučně spjat se satanismem, čaroděj­nic­tvím, magií apod.: Podnikatelé si dávají satanem požehnat své podniky, výrobky a obchody (zpěváci svá CD), aby prosperovali a zvítězili nad konkurencí – zkuste se schválně zamyslet, jak je to možné, že se zahraničním řetězcům u nás tak daří, kolik mají ploch k parkování, kolik skladovacích a prodejních prostor, kolik zákazníků, tržeb a výdělků… a našinec nemá skoro kde zaparkovat, pořídit si nějaký pozemek je velice nákladné, rozjet firmu a udržet ji v chodu, nalákat a udržet si zákazníky se také nepodaří každému. Dokázaly to zahraniční firmy pouze mocí peněz a našich jim vstřícných zákonů, nebo je ve hře ještě něco?! Dále tu autor vysvětluje, že na Západě se lidem pouští filmy plné krve, aby si na ni zvykli a pak neprotestovali proti dobyvačným válkám vedených vlastním státem. To, co se tu popisuje, plně vysvětluje, proč se dnes ztrácí mnoho lidí (zkuste se podívat na policejní stránky o nezvěstných): satanisté potřebují oběti pro své obřady. Když už jsem se dotkl tohoto tématu, víte, kde se ztrácí nejvíce lidí? Přesně v té zemi, která je podle Interpolu dlouhodobě největší vývozce lidských orgánů určených k nelegální transplantaci, je to Ukrajina. Před půl rokem, kdy do západní Evropy proudily statisíce ukrajinských uprchlíků, ale směly přes hranici pouze ženy a děti, tedy nejohroženější skupina, se objevovaly na hranicích Ukrajiny „dobrovolníci“, kteří nabízeli těmto lidem odvoz. Otec rodiny tedy zavezl ženu a děti na hranici, tam si vystoupili z auta a přešli pěšky přes hraniční přechod, kde už stála auta s „hodnými lidmi“ kteří nabízeli svezení do města či do evakuačního centra. Bezpečnostní složky potom uváděly, že na obchodu s lidmi v tu dobu nejvíce vydělala zejména polská mafie… Ale nějak rychle to zmizelo ze zpráv. No, ještě že se dají ztracení lidé přičíst na vrub ruského řádění, že? Celkem jsem se zhrozil, když se veřejně řeklo, že budou moci na Ukrajinu odjet bojovat dobrovolníci, i když poruší zákon, ale že jim to bude prominuto. Samí mladí, zdraví, silní muži, samozřejmě. No, to je dobrý materiál na náhradní orgány, však oni se brzy vrátí do Evropy, bohužel v ledničkách 8-( Jejich tělo opálí a řeknou, že je zasáhla ruská raketa, jak jinak… Co se ještě do Evropy vrátí, to jsou poskytnuté zbraně, se kterými se na Ukrajině vesele obchoduje a zde se potichu vyzbrojují zločinci (případně islamisté?).

   Ještě něčeho jsem si všiml: V médiích se vysmívali prohlášení Vladimíra Putina, že Ukrajinu je třeba nejen denacifikovat a demilitarizovat, ale i desatanizovat, že tu působí stovky satanských sekt. Já se tomu tvrzení nesměji.

   Takže zpět ke kultuře: Kdo si nevystačí pouze s literaturou 19. a 20. století, jsou tu filmy, které vykreslují slovanské kmeny v dobách pohanství, v časech formování státnosti, příchodu křesťanství, obrany státu i víry proti nájezdníkům (jak pohanským nomádům, tak proti křižákům) a o dalších historických událostech, které se odehrávají v Kyjevské Rusi, tedy na území dnešní Ukrajiny. Filmová díla jako: Rus iznačalnaja, Knjaginja Olga, Saga drevnich Bulgar (zajímavost: zde vystupuje postava svatého Borise, který podle legendy před svou smrtí vzýval svatého Václava českého), dále Jaroslavna, koroljeva Francii. Film Daniil – knjaz Galickij o založení Lvova, modernější snímky: Viking (příběh knížete Vladimíra), Jaroslav, 1000 ljet nazad (Vladimírův syn – Vladimír je znázorněn na dnešní jedno­hřivnové bankovce, Jaroslav na dvou­hřivnové) a další, překvapením pro některé z vás pak bude, že i americký film „Barbar Conan“ se odehrává na Krymu a vykresluje tu dávné Kimmerijce, první obyvatele tohoto poloostrova (ale to už jsme zase u těch lidských obětí, znázorňuje se tu, jak vaří v kotli opojné nápoje a občas z toho vyplave ruka nebo noha, pijí to samozřejmě z lebek lidí atd.)

   Takže nastudováno mám a hup z minulosti do současnosti: První pozitivní dojmy z Ukrajiny se začaly rychle rozplývat: Ano, výborné metody v přístupu k postiženým dětem, ale také jsme se mohli přesvědčit, jak se někdo snaží tuto úroveň, dědictví minulých let, zničit a uvrhnout tuto zemi někam nazpět v čase: Rodiče s dětmi se zdravotním postižením většinou nemají přístup k této péči, nemohou si ji zaplatit (to ani my, ale v ČR existuje systém dětských nadací, které rodičům finančně pomáhají tam, kde zdravotní pojišťovny nehradí některé výdaje) – místním dětem se tak tato pomoc nedostane a poskyto­va­te­lé těchto zdravotnických služeb se tedy zatím zaměřují na zahraniční klienty, ale pokud se situace zhorší a tito přestanou jezdit (na čemž pilně makají, aby je odradili, jak ještě vypíši níže), nebude tu, kdo by pomáhal udržovat centrum v chodu, zaměst­nanci dostanou výpověď, nebude se moci vozit v cisternách mořská voda, vypne se elektřina a topení a skončí to, včetně na to navázaných zařízení, ubytovacích, stravovacích, zábavních... I se vzděláváním nových terapeutů a lékařů se to horší, po zdravot­nictví přichází na řadu školství… (nebudu se rozepisovat o průmyslu a zemědělství, to se ví všeobecně, že od doby vyhlášení samostatnosti Ukrajiny se stále zhoršuje a obyvatelé ve velkém hledají práci v zahraničí).

   Ano, v obchodech nepřeberné množství lahůdek, pro nás i cenově výhodných, ale dal se s námi např. do řeči jeden důchod­ce a ten nám popsal, jak je to tu s důchody, a že vlastně oni si z toho nic nekoupí, většinou kupují jen to nejzákladnější, třeba chléb a mléko. Jsou závislí na dětech a jejich finanční pomoci, ale jejich děti zase závisí na výdělku, který získají v zahraničí – mohou zde mít i stálou práci, ale aspoň jednou za čas jsou nuceni vyjet za hranice a pár měsíců pracovat tam, aby si přivydělali, normální mzda nestačí. A teď se za hranice nesmí! To zboží jsem si prohlížel a zjistil jsem, že velká část pochází z Polska! Takže místní zemědělství také dostalo zabrat: Na policích polské mléko, polské sýry, a to v zemi s nejúrodnější půdou na světě!!! Která Ukrajin­cům ale možná už nepatří?! Když jsme z města (které je turistické, takže reklama pro cizince) popojeli podívat se do sousedního menšího města, tam to bylo v obchodech katastrofické: Nejlevnější a nejhnusnější salámy, něco jako u nás „výrobní salám“ žádný výběr, např. ze zeleniny tu bylo jen zelí, mrkev a papriky. Ovoce (jen dva druhy) v bedýnkách shnilé, ale pořád to prodávali: Lidé si to ještě vykrájí!

   Zmínil jsem i krásné zboží ve výlohách: Ale k němu se nedostanete! Kyjevský režim totiž vydal zákon, že když je někde nějaký vojenský útok (neřekli nám, jestli zvenčí, nebo ten, který zrovna sami organizují), tak se rozezní siréna, všechny veřejné podniky se musí okamžitě zavřít a lidé podle nákresu na dveřích se mají přemístit do bunkru. Říkali tomu „nálet“ – samozřejmě nejbližší letadlo bylo odtud asi tisíc kilometrů. Lidé to věděli, a tak do bunkru nechodil nikdo, postávali před zavřenými obchody a čekali až se otevře. Pro jistotu ještě vláda vypínala elektřinu, aby někoho z prodejců nenapadlo pouštět lidi dovnitř. Takže si před­stavte: jeden nálet dopoledne a druhý odpole­dne, každý trval dvě hodiny, to jsou dohromady čtyři hodiny, tedy polovinu pracovní doby zaměst­nanci seděli na dvorku a kouřili. Jak má tato země prosperovat, jestli se omezí nákupy, klesne objem prodaného zboží, sníží se tržby, a tedy i daně?! Hlavně, že potom zase Ukrajina natáhne dlaň k EU, ať jim pošleme další peníze a zboží! Když jsem napsal, že lidé čekají před obchody, tak jsem měl na mysli obchody s potravi­nami, ale na oblečení, boty, suvenýry přece nikdo nebude čekat dvě hodiny, takže prodej tohoto zboží se téměř zastavil. Byl jsem se podívat v nákupním centru, kde chodíte po chodbě a po stranách jsou prodejny, butiky apod. Třetina kójí byla neob­sa­ze­ná, holé bílé stěny. Třetina byla vybavena a vystavovali zboží, ale prodavačky už nechodily do práce, neotevíraly se… A ta poslední třetina vypadala tak, že prodejce otevřel, zahoukala siréna, zavřel a šel na oběd, odpole­dne to ještě zkusil, ale po další siréně to už zabalil a šel domů… Po chodbách tedy chodilo minimum nakupujících a je jasné, že za rok tu bude celé obchodní centrum zavřené. Vidím v tom stejný scénář jako u nás: Politici mají za úkol rozbít ekonomiku a poslat zemi do krachu. Jiný smysl ten zákon o těch náletech nemá. Aby to nějak obhájili, řekli, že je to ze solidárnosti, když musí jedni lidé do krytu, tak půjdou všichni. Válečný konflikt se odehrává dejme tomu na čtvrtině nebo třetině území Ukrajiny a ostatní nezasa­žené oblasti mohly dále fungovat a podporovat bolavou část země… Ne: Zlikvidujeme podniky po celé Ukrajině!

   Ale vidím v tom ještě další aspekty, nejen řízený pád ekonomiky: Psychicky udolat lidi: Když si nemůžete nakoupit (dát si teplé jídlo či teplý nápoj), nevyplatí se vám jít do města, protože nevíte, kdy to spustí a do toho vám vypnou elektřinu a jste po tmě a sedíte v zimě, všude houkají sirény a ochranka doslova řve po nakupujících, aby urychleně vyběhli z obchodu do krytu, tak vás to musí nějak poznamenat, zvlášť, když to budete podstupovat pár měsíců den za dnem, ne jako my pouhý týden.

   Když už jsme u té psychiky: Zkoušel jsem si pouštět na pensionu televizi a rádio: Všude jen válečné zprávy! Žádný pořad, povídání, čtení, písničky… Jen válka! Pokud písnička, tak jen nějaká pochodová, válečná… Kdo tu poslouchá rádio, musí nutně buď zblbnout, nebo tomu uvěřit a jít se přihlásit do armády.

   S tou armádou: Ta byla všudy­pří­tomná: Všude lidé v několika typech uniforem: Státní, nějaké gardy, pomocné stráže… Trochu jsem to zkoumal a pochopil jsem: Práci ti muži neseženou, tak obléknou místo montérek uniformu a od vlády dostávají jakýsi žold, nebo konzervy a mouku z humanitární zásilky z EU nebo podobně. Takže příjem. Nedávno mi kamarád řekl, že současné Rusko mu připomíná Německo třicátých let. Ne: Ukrajina je Německo třicátých let: Lidé bez práce a místo lopaty do ruky zbraň. Zbrojení se stává motorem ekonomiky (jedna ekonomika nahrazuje předešlou skomírající ekonomiku). Druhá věc, že všichni, kdo nosili uniformu, se dělají strašně důležitými, tváří se hrozně nepostradatelně – aby je úřady nechali na té jejich „veledůležité“ funkci a neodvelely je na východní frontu. Občas i vyrobí nějaký problém, aby ho mohli vyřešit, blýsknout se, a tak zase potvrdit důležitost své pozice. Třetí důvod je, že nešvar všech Slovanů (ale Ukrajinců asi nejvíce) je matriarchát: Tady vládnou ženy a dostat se do armády může být nějaký únik z „podpantofle“ – viz památná věta Tarase Bulby: „Synové, od Teď Vám šavle bude matkou (po tom, co se vrátili ze studií a neviděli svoji pravou matku několik let) – co doma hádat se se ženskou? Odjedeme do výcviko­vého tábora!“ 8-) Vedle armády ještě můžete jet pracovat do Česka, začít chlastat samohonku, spáchat sebevraždu anebo začít mlátit manželku, abyste nad ní získali převahu – s tím vším se tato země potýká. Nejen tato, samozřejmě i Rusko a v menší míře ostatní slovanské země, včetně Česka a Slovenska, mrkněte na statistiky o domácím násilí, alkoholismu, rozvodovosti a dalších negativ­ních jevech a zamyslete se, kde vznikají tyto problémy? A také si vzpomeňte na naše dávné kroniky: „Běda mužům, kterým žena vládne…“ Vzpomínáte ze školních lavic? 8-)

   Ještě se chvíli zdržíme u matriarchátu: Ten byl zde všudy­přítomný. Tak za prvé, ženy doma dusí manžele a ti si to pak na někom potřebují vybít a zase dusí náhodné pocestné: Zajel jsem na benzínku natankovat. Služba (to jim chválím, že zaměst­ná­vají lidi, někdo Vám natankuje) mě pořád přesunovala: „Stojíš na špatném čísle (kam mě napřed nechal najet) jeď támhle“, ukázal muž. Když jsem najel k druhému stojanu, začal nácvik: „Ještě pět centimetrů dopředu!“ „Teď dva centimetry dozadu!“ „Malinko doleva.“ „Ne, doprava.“ – No ještě že u nás vymysleli hadici na benzín, se kterou můžete těch několik centimetrů popotáhnout a trefit se pistolí do nádrže! Ale někdo mi po deseti letech řízení musel naznačit, že neumím zajet ke stojanu! No jo, tak mě napadá: Jak jsem vlastně tankoval celých těch deset let? 8-) 8-) 8-)

   Jindy: Zaparkoval jsem a už ke mně při­spě­chal muž, aby mi řekl, že mám zase nastartovat a otočit auto. Chápu, že je úplně jedno, jestli stojím čumákem dopředu nebo dozadu (pokud je to na parkovišti, a ne v ulici), ale někomu moci poroučet, to se musí využít, taková příležitost, když doma ho nikdo neposlouchá!

   Nebo jsem jel na myčku, zajel do boxu a začal mýt auto. Hned tu stál další pan velitel a řekl mi, že mám vjet do vedlejšího boxu. Řekl jsem, že je to jedno, ve kterém boxu myji auto, že ten můj není ani zavřený, ani rozbitý. Po velkém naléhání jsem tedy přejel z boxu č. 2 do boxu č. 1 a hned se chlapíkovi vítězoslavně rozzářil obličej, že někdo tancuje, jak on píská!

   A takových setkání jsme měli více 8-) Ženy? No, pokud jsou vdovy nebo mají manžela někde na zárobotku, jste vítaná oběť, např. jsem chtěl dceři koupit dárek na památku, přívěšek na krk, tak jsem ukázal na jeden, který se mi líbil a hodil by se dceři k vlasům... Prodávající rozhodně řekla: Ne! Kup tenhle (aniž by viděla moji dceru, jak by jí to slušelo): A ukázala na sousední přívěšek. Abych předešel konfliktům, tak jsem ho koupil a chtěl jej dát do kapsičky v peněžence. Opět: Ne! Musíš to dát do pytlíčku a dát si to do tašky! Jasně, to, proč tu prodává, konečně začalo mít ten den smysl: Aby ponížila nějakého muže, který se konečně objevil (jinak tu nakupovaly jen ženy). Nechal jsem jí nějaké drobné a zase: Ne! To nemáš dávat mě, ale jdi a dej to támhle do té krabičky (sbírka na armádu) – to jsem samozřejmě odmítl a dal jsem to do krabičky na chudé. Jo: Přívěšek se po prvním nošení rozpadl...

   Jen si tak vybavuji jinou veselou příhodu z Prahy: Čekal jsem kamaráda u vlaku a když přijel, chtěl si umýt ruce. Šli jsme na WC a on řekl obsluhují ženě (Ukrajince), že si jde umýt ruce. To jsem se chytl za vlasy, proč jí to říká, bylo jasné že bude problém. Paní se na něj rozeřvala, tak co tam leze, když nechce na záchod? Chvíli jsem jí vysvětloval, že když jsme to zaplatili, tak je úplně jedno, jestli se vyčůráme a umyjeme si ruce, nebo se nevyčůráme a umyjeme si ruce, zaplacené to má. Tak nás seřvala ještě jednou, v duchu hesla: „Náš zákazník, náš pán“ 8-)

   Zmínil jsem, že v obchodě byla krabička na výběr peněz na podporu armády (stejně ale mají ti kluci v Kyjevě nápady, jak z toho vytěžit co nejvíce). Tyto byly všude: V restauracích, ve směnárnách, u stánků, v kostelech… Dokonce i katolická církev pořádala sbírky na armádu! Také pravoslavná církev Kyjevského (lži)patri­archátu, jediní pravoslavní moskev­ského patri­archátu nedělali sbírky na zbraně.

   Ještě se vrátím k těm zavřeným obchodům: Nebyly to pouze obchody, ale hotely, restau­race, kavárny, stánky… Ono to nesou­viselo jen s „nálety“, ale i jak se tu chovají k cizincům, kteří sem postupně přestávají jezdit. Např. co zde ještě jakž-takž fungovalo, byly staré sovětské lázně, sovětské hotely… Ještě tu pár pater a pár lázeňských objektů, masážních salónů apod. fungovalo, ale za éry Sovětského svazu bylo vidět, že to tu muselo jet na plno! Jasně, posílali sem na léčení pacienty z různ­ých sovětských republik, dělníkům platilo ROH (nebo jak se to tady jmenovalo) ozdravné pobyty atd. S přechodem na tržní hospodářství lázně ztratily jistou klientelu, a musely sem natáhnout nějak lidi. Nějakou dobu to asi fungovalo, protože tu bylo plno pensionů, rozestavěných hotelů, ale nyní tyto nedo­kon­čené stavby jsou zarostlé v kopřivách a visí tu cedule s nápisy „Na prodej“. Když říkám „natáhnout lidi“ tak myslím cizince, a když říkám cizince, tak tím se myslí hlavně Rusy! A tím se vysvětluje, proč tu chybí lázeňští hosté: ne kvůli válce, podle výšky náletů (stromečků) kolem nedo­kon­čených staveb je vidět, že prázdno­tou trpí městečko již více let. Všudy­přítomná nenávist ke všemu ruskému je tak hmatatelná, že tito si rozmyslí sem jezdit a pojedou si své peníze užít někam jinam. Ještě sem jezdí pár Poláků, pár Čechoslováků, spíše však Moldavanů, Gruzínců apod. Ale to jsou malé národy, co se týče turismu, potřebujete Rusy: Je jich hodně a mají peníze (a nešetří 8-)

   Tak samozřejmě my jsme se ze začátku také pokoušeli domluvit rusky, ale to nás hned přešlo: První dvě ženy, stopařky, které jsem svezl, mi vůbec neodpovídaly na otázku, kam jedou, úplně mě ignorovaly a otočily se na mou manželku v angličtině. Další žena nám řekla, že rusky rozumí perfektně, ale že odmítá, raději ať mluvíme česky – ale byla to bariéra, vůbec nám nerozuměla. V lékárně se ke mně chovali dobře, poznali, že jsem cizinec a chtěli mi pomoct s výběrem, stačilo říct něco rusky a úplně se ode mne odtáhli, i když jsem řekl, že jsem z Čech. A navíc mluvím rusky velice špatně, to snad mohla být známka, že nejsem Rus, ale cizinec 8-)

   Ruština byla vždy dorozumívací jazyk mezi neruskými národy, jak spolu budou asi mluvit Gruzín s Arménem, Lotyš s Estoncem, nebo třeba jako my Čech s Ukrajincem? Ještě horší bylo, že přímo mezi hotely na vstupu do supermarketu visela cedulka s nápisem: „V zájmu své bezpečnosti mluvte pouze ukrajinsky“ (foto č. 1). Rodina, co tu byla s námi, přijela ze Slovenska a mluvili mezi sebou maďarsky. Hned se na ně nalepila unifor­mo­vaná ochranka a obtěžovala je. Tak přešli na slovenštinu, ale moc to nepomohlo. No tak to je tragédie: V sousední Zakarpatské oblasti je maďarština menši­nový jazyk, to nemohou přijet lidé ani z vedlejšího okresu? Maďarsko i Slovensko jsou sousední státy, to nemohou přijet lidé na návštěvu? To přece místní potřebují, aby sem přijeli sousedé na nákupy, a utráceli zde… A teď je skoro vyhodili z obchodu… To Ukrajina říká, že chce do Evropské Unie? Tam se také mluví maďarsky a slovensky, co tu pak budou dělat?

   Problémy s mluvou jsme neměli jenom my, např. s námi mluvili dva muži, ukrajinsky, a jeden se zasekl, nemohl si vzpomenout na nějaké slovo, tak se toho druhého zeptal potichu, jak se ukrajinsky řekne: a pak mu pošeptal nějaké ruské slovo… Bylo vidět, že i oni se učí ukrajinsky za pochodu, z donucení…

   Možná někdo vznese poznámku, že to je jasné, že se tu brání ruštině, že je to pochopi­telná reakce na válečné události posledních měsíců… Ne: Seznámil jsem se s jedním loutkohercem, který sem jezdil s divadlem ještě za éry Sovětského svazu, a vyprávěl mi, že s tím měl problémy i on i jeho soubor: Jednou uvedl zahájení divadelního festivalu, během kterého recitoval Puškinovy verše v originále. Obecenstvo ho mrazivě sledovalo a po dlouhé chvíli trapného ticha odešel za oponu. Zde ho oslovil ruský herec, také návštěvník festivalu a vysvětloval mu, že tady to nemá cenu mluvit rusky, ať už to nezkouší, ať mluví raději svým jazykem a nechává se překládat. Jindy čekali se souborem ve Lvově na nádraží a krátili si volnou chvíli hrou na kytaru a zpěvem. Dokud zpívali srbsky (přítel je Srb), v pohodě. Pak dali jednu ruskou píseň a objevila se milice a začala je rozhánět. Takže tento odpor k ruskému jazyku tu byl i v době, kdy to zde byl úřední jazyk!!!

   Nejhorší moment pro nás nastal, když jsem si chtěl něco vyfotit a napadla mě žena s dítětem, co tam fotím?! Odpověděl jsem jí, že jsem zahraniční turista a ti že mají ve zvyku si fotit. Opět na mne řvala přes ulici, co tam fotím?! Tak jsem jí řekl, že to je turistické město a v takovém se prostě fotit bude. Zase řev, co tam fotím?! Tak jsem jí odpověděl, že když ukážu doma fotky, lidem se to bude líbit a také přijedou, že jim to pozvedne ekonomiku. Zase řev. Tak jsem jí řekl, že jestli to nevyfotím, neukáži fotky přátelům, ti nepřijedou, nic nekoupí, zase se zavřou další hotely, kavárny a restaurace, zase budou další lidé bez práce, zase se sníží mateřská a důchody a jestli to takto půjde dál, tak nakonec tu budou místní jíst hlínu. Tato verze se jí pravdě­podobně zdála nejpřijatelnější: Žádné fotky = žádní cizinci = žádné peníze. Stejně mě nenechala na pokoji a zachránila mě až maďarská kolegyně, která jí řekla, že poprvé vidím paneláky, to že u nás nemáme, tak si to fotím. To tu ženu uklidnilo, ba potěšilo, jak se ujistila, že na Ukrajině mají to, co jinde ne. Ani nepostřehla náznak ironie ve větě tak silně nabité ironií 8-)

   Nejprve jsem si pomyslel, že se to dá pochopit, že se lidé bojí ruských špiónů, ale pak jsem si vzpomněl na jeden cestopis, který jsem četl a kde cestovatel vyprávěl, že si jako fanoušek lokomotiv a nádraží fotil v různých zemí tyto objekty až narazil na Ukrajině, kde ho zatkli, že je špión – marně vysvětloval, že tyto lokomotivy jsou i ke stažení jako obrázky na Googlu, že nádraží si může přiblížit na Google mapách 8-) Skutečně: Kdybych byl ruským špiónem, tak bych fotil nenápadně asi nějakým miniaturním zařízením, nebo bych si objekt přiblížil na snímcích ze satelitu 8-)

   Takže tyto problémy byly důvodem, proč mám tak málo fotografií, mohl jsem fotit pouze když nikdo nebyl opodál a spoustu zajímavostí jsem bohužel nemohl zaznamenat, jako např. když vejdete na benzínové stanici ke kase a nad prodavačem visí portréty Stěpana Bandery a Jevhena Konovalce…

   Avšak vyfotil jsem např. billboard oslavující Ukrajinskou povstaleckou armádu (kdo neví, ať se podívá např. na Wikipedii) – a podívejte se také na čs. film „Stíny horkého léta“) a proto že byl právě říjen, oslavovali tu 80 let založení UPA (foto č. 2).

Banderovské symboly byly i jinde, ale udělal jsem jeden poznatek: Když jsem tu byl minulý rok, jel jsem přes nějaké město poblíž Lvova a téměř u každého rodinného domu visela tato vlajka. Nebylo to na nějakých budovách státních institucí, prostě to měli lidé na zahradě. Tehdy jsem nabyl dojmu, že odkaz banderismu je tu všeobecně rozšířený jev, ale tentokrát jsem do toho více nahlédl a zjistil jsem, že je to jev mezi katolíky: nejvíce těchto symbolů bylo přímo u kostelů na církevním pozemku (foto č. 3, 4 a 5) a v nejbližším okolí: např. onen billboard, nebo i ta zmíněná benzínka, jak tam visely ty portréty zločinců: V rohu byla televize a běžel tam nějaký katolický program… Jedná se o řecko­katolickou církev. V pěstování nacionalismu zde ještě hraje roli Pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, což je vzdorocírkev k právoplatnému moskev­skému patriarchátu, který vyhlásil konstantino­polský ekumenický patriarcha (má se za to, že je to agent CIA) v rozporu s církevními zvyklostmi i kanonickým právem a tato církev je přímým pokračovatelem jakési samostatné ukrajinské církve, která fungovala asi dva roky během druhé světové války pod patronátem Němců…

   Co dělají dnes vedle sbírek na ukrajinskou armádu? Např. mi vyprávěl jeden Ukrajinec, že se příslušníci této samozvané církve oblečou do maskáčů, sedí na džípech se zbraněmi v rukou, jezdí po vesnici a zastrašují babičky, ať nechodí do kostela, kam chodily celý život, ale ať jdou do nového kostela. Přemalovávají ikony, světcům malují ukrajinské národní oděvy (hodně zde uctívaných světců bylo původně Vikingy, Řeky, Bulhary nebo i Němci, nejslav­nější světec byl Lýk)… Kamarád v Česku zaměstnává Ukrajince a jeden ho pozval na svatbu, v kostele mu pak ukazovali nějaké malby a vysvětlili, že žlutá a modrá jsou církevní barvy 8-)

   Minulý rok jsem navštívil mimo jiné dva kláštery na západní Ukrajině, svého průvodce jsem se zeptal, proč u každých dveří stojí uniformovaná ochranka? Odpověděl mi, že kláštery spadají pod moskevský patriarchát a že ti maníci z kyjevského patriar­chátu občas v maskáčích nasednou do džípů a jezdí sem dělat provokace, či snad i nějaké násilnosti… V tak religiózní zemi, že si někdo dovolí napadnout kostel nebo místo, kde žijí jeptišky, to bych opravdu nečekal… Je to boj nejen proti všemu ruskému, ale i proti své historii, tato místa tu fungují po staletí a někdo by rád zametl historickou stopu…

   Napětí je tu tak velké, že jednou jsem si natáhl hadici od kohoutku na WC před klášterem, že si napustím do auta vodu a už mě měli: Chytili mě tři uniformovaní strážci, co to tam dělám?! Protentokrát mě zachránil matriarchát, že vyběhla hajzlbába (jak se toto povolání vlastně jmenuje oficiálně? 8-) a srovnala tři svalouše mocí svých úst 8-) – pochopil jsem ale, nakolik je tu reálná hrozba, že někdo natáhne nějaký drát na WC a pomocí výbušniny ho odpálí do vzduchu (to vše ještě před únorem 2022).

   To, že se tu dějí násilné činy, na to ukazuje třeba i to, že na mnoha benzínových stanicích si nemůžete jen tak natankovat, zaplatit a odjet. Musíte nahlásit u obsluhy, kolik litrů budete čerpat, předem to zaplatit (skrze malé okénko něco jako přepážka na poště, jinak obsluha je ukrytá uvnitř za (pravdě­podobně neprů­střel­ným) sklem – nepřijdete do styku s paní pokladní, někdy tam byla zeď a neviděl jsem ani její obličej) – teprve po zaplacení obsluha zapne váš stojan, aby vyteklo přesně tolik litrů, kolik jste si předplatili. I na čerpací stanici, kde byl onen pán, co mi tankoval, musel přes nějaké mluvítko nahlásit ke kase, kolik budu čerpat litrů a já mu musel ukázat, že mám bankovní kartu. Jsou to opatření, aby si někdo nena­tan­ko­val a neujel bez placení a aby někdo nepřepadl tu paní a neuloupil peníze. Nebezpečí ze strany zločinců je asi vysoké, soudě podle další fotografie policejní stanice (č. 6 a 7) a asi vzroste, pokud sem proudí tolik zbraní z Evropy a ty se zde nekontro­lo­va­telně distribuují 8-(

   Když už mluvíme o nacionalismu, jsou ho tu dva druhy: červeno-černý a žluto-modrý, někdy spolu (foto č. 8 a 9). Ten červeno-černý, více násilnický, krvavý (význam té červené barvy) je spíše doménou Haliče, což je historická oblast s odlišným vývojem než ostatní části Ukrajiny. Jakmile vyjedete z Haliče, tyto symboly už nejsou tolik vidět, nyní je vše více žluto-modré. Pokud uvidíte tyto symboly i v jiných částech země, jen ojediněle a vyvěsili to buď lidé z Haliče nebo nějací obdivovatelé tohoto směru, ale to bude jen pár jednotlivců…

   Zase, pokud by někoho napadlo, že sílící banderismus je reakcí na nějaké ruské kroky, třeba anexe Krymu, nebo podobně, ne: Bylo to tu již dříve. Tváře zločinců se vyobrazovaly např. na poštovních známkách hned po rozdělení SSSR, pojmenovaly se zde po nich ulice atd. Že obliba této historické etapy země není pouze něco spontánního, záležitostí pár jednotlivců, ale organizovaná záležitost, o tom jsem se mohl přesvědčit sám v roce 2008, kdy jsem v Praze měl brigádu jako číšník v jedné kino­kavárně. Tehdy si celé kino pronajala jakási ukrajinská organizace, přišlo asi 300 lidí, na programu bylo promítání oslavného filmu o Stěpanu Banderovi, který jsem tak měl možnost shlédnout, vedle plátna po obou stranách stála čestná stráž v dobových uniformách, v rukou třímaly standardy s nacistickými znaky a po proslovu nějakého politika, který sem přiletěl z Kyjeva se tu ve velkém hajlovalo, atd. Organizátor mi tehdy zanechal svoji vizitku, na níž stálo, že jejich spolek v Praze organizuje vzdělávání ukrajin­ských dětí žijících v ČR (co je tam asi učí?).

   Pak je tu tedy ještě ten žluto-modrý nacio­na­lis­mus, kterému jsme snad nakonec také porozuměli?! O co jde: žlutomodré je tu vše. Chápu, že třeba budova pošty jako státního podniku je natřena státními barvami, ale všechny autobusové zastávky, nějaká dvířka na paneláku, dokonce i zábradlí (foto č. 10, 11, 12 a 13), dále pak balení čaje v obchodě, různá oznámení atd., to už je trochu moc!

Já jezdím mnoho po Evropě a často jsem na parkovištích mezi dodávkami a kamiony, ale toto (foto č. 14) jsem neviděl nikde, pouze tady. To si řidič žádné jiné národnosti prostě na auto nedá! Nejen auta, ale u benzínových stanic jsou digitální panely, na kterých se normálně uvádí třeba teplota vzduchu a teplota vozovky, jako upozornění řidičům, ale tady z toho blikalo: „Sláva Ukrajině!“ Masírka ze všech stran!

   Pochopil bych, že to teď narychlo pumpují do všech lidí ze všech stran, ale když jsem si prohlížel ty nátěry, většina z nich bylo hodně starých, oprýskaných, ty jsou tu už hodně dlouho! Už dávno se tu pracuje na posílení ukrajinského národního povědomí, a proč? Teď přijde ta pointa: Protože skutečných Ukrajinců v zemi nežije až zase tolik, a je třeba jiným národnost­ním skupinám vštípit, že jsou Ukrajinci! Před odjezdem jsem si trochu zjišťoval, a tak jsem se zeptal jednoho známého Ukrajince, ten mi řekl, že tu žije 102 národ­nost­ních skupin. Pomyslel jsem si, že přehání, tak jsem zapátral na internetu a víte, co jsem našel za údaj? 130 národ­nost­ních skupin! A teď je třeba ze všech udělat Ukrajince! Dost mi to připomíná Masarykov­skou teorii čecho­slovakismu, kdy měl být každý Čechoslovák: Nehledě na národ­nost­ní cítění Moravanů, Slezanů, nebo Čechů a Slováků jako takových. Nemluvě o Němcích a Maďarech…

   Takže ze všech udělat Ukrajince, ale to není všechno: Zmínil jsem naší maďarskou kolegyni, která je slovenská Maďarka, ale má příbuzné i na Podkarpatské Rusi, kde žije také maďarská menšina. A ti jí hlásí, že pokud dostane někdo povolávací rozkaz do vojska, tak spíše Maďar nebo Rusín, než Ukrajinec a že se tím cítí ponižováni: Kyjevská vláda je zatahuje do problému, který absolutně není jejich!

   Teď jsem naťukl téma Podkarpatské Rusi – z ukrajinského pohledu Zakarpatská Rus, ale vyhýbají se tomu (historickému a správnému) pojmu „Rus“, takže nyní: „Zakarpatská oblast“ – samozřejmě 8-) To opravdu NENÍ Ukrajina! Sami Zakarpatci se mohou urazit, pokud je nazvete Ukrajinci a rozhodně nemluví ukrajin­ským jazykem. V historii, od Kyjevské Rusi¹ byli pod všelijakými státními útvary a sami říkají, že nejlepší to bylo za Československa 8-) Cestou tam nám to ani nepřišlo, ale když jsme se vraceli, viděli jsme ten rozdíl: V té oblasti, kde jsme byli celý týden, tak jsme neviděli pást se dobytek (pamatujete: polské sýry v obchodech), plevel na loukách, nic… Přejeli jsme na Zakarpatí a: posečená tráva, kupky sena, dobytek na pastvinách, zoraná pole, u cest motoresty, kde se peklo maso, v nabídce u stánků podél cest: sýry, víno, med, zavařeniny, sušené houby, kožešiny, keramika, další výroky… A zároveň také zmizely ty žlutomodré symboly (skončila dominance katolicismu, zde je většinová pravoslavná církev), např. zastávky autobusu měly spíše jako výzdobu nějaké národní motivy – tak vidíte, že to jde, pracovat, něco vyrobit a prodat, dělat něco užitečného, a nejen se procházet v uniformě!

   Ještě jsme ale neopustili to téma přehnaného nacionalismu: Vlaječky tak jak byly všude, tak asi byly i tam, kde by neměly být? 8-) Podél silnice jsme viděli nějaké objekty, boudičky z větví, přikryté sítěmi, listím atp. Uvnitř a kolem byli muži v zeleném, a protože podél silnice tekla řeka, mysleli jsme nejprve, že jsou to rybáři, ale pak jsme pochopili, že jsou to vojenské objekty, nebo nějaké domo­brany, jako stráž mostů. Tyto boudičky byly zamasko­vané, osazenstvo též bylo oblečeno do maskáčů, aby vše splynulo s okolní zelení a nebyli vidět – a pak: Bum! A zapíchli nad to tyč se žlutomodrou vlajkou, aby byli z dálky vidět! Nepochopitelné! No a mosty, které hlídali, měly samozřejmě v asfaltu samou díru, kdyby se radši zabývali tím, jak opravit cesty, než si hrát na vojáky! Ještě mě zarazilo, že cedule u mostů uváděly název řeky dvojjazyčně: ukrajinsky a anglicky. To snad není ani v EU, že by se název řeky udával v angličtině?!

   Celkově určitě ta země nepatří do EU, je to jiná kultura, proběhla tu jiná historie, jsou tu jiné hodnoty a standarty a já nechápu západní předsta­vitele, že uvažují o tom přijmout Ukrajinu do svého společenství, zvlášť když desítky let tvrdí, jak je Rusko špatný stát, agresor, potencionální nebezpečí, atd… Pokud je Rusko skutečně tak hrozné, proč s ním chce EU sousedit? Neměla by Evropa mít zájem na tom, aby mezi ní a Ruskem zůstalo neutrální pásmo? Jediné vysvětlení pro takové sbližování EU a Ukrajiny je v tom, aby Západ měl hranici s Ruskem a připravil si zde nástupní místo pro budoucí válku, v tom dávám za pravdu ruským vojenským analytikům.

   Samozřejmě ještě jeden důvod tu je, proč přijmout Ukrajinu do EU: Aby jim Brusel zrušil zbytek průmyslu a zemědělství a EU tak získala nové odbytiště pro své zboží. Přesně toho se i místní bojí, jeden muž neměl strach s námi mluvit a nepředstíral, že nerozumí rusky, tak to byl zajímavý rozhovor: Řekl jsem mu, jestli půjdou do EU, tak ať zapomene na ty kvalitní potraviny, co zde mají v obchodech. On odpověděl, že to ví, že byl na práci v Česku a tam jedl plastové rajče, čemuž jsme se zasmáli. Pak mi prozradil, že ta kvalita už nějakou dobu jde dolů (a cena úměrně tomu roste). Ještě mi řekl, že nenávidí Putina, ale Zelenského ještě více: Že udělal z jejich země vězení, jak nemo­hou mladí muži vycestovat za prací. On sám, že občas dělal v Česku a že měsíc práce u nás mu vynese tolik, jako deset měsíců práce doma. A že tedy jezdí do Česka, pracuje tu čtyři měsíce a pak za to žije tři roky na Ukrajině. A teď vláda muže nepouští do ciziny, aby se nevyhnuli nástupu do armády, kdyby je povolali. Takže celá jeho rodina je nahraná… Je to další strategie řízeného pádu ekonomiky: Muži nepřivezou peníze ze zahraničí, jejich rodiny je tu neutratí a výrobci a prodejci zase nebudou mít odbyt…

   Když jsme mluvili o přehnaném nacionalismu, který se tu pěstuje už řádku let, slyšel jsem v jednom pořadu zajímavost o L. N. Tolstém: V jeho době probíhala jakási válka někde na západě a anglický novinář napsal Tolstému o odpověď, co si myslí o válce. Ten odpověděl a článek vyšel v anglických novinách… napsal: „Dvě věci stojí v protikladu: Patriotismus a mír. Buď budete patrioty, nebo budete mít mír, obojí vzájemně není možné.“ Takže co se pěstuje na Ukrajině? Patriotismus, že?

   Že se tu skutečně pěstuje, bylo cítit i z všudy­přítom­ných hesel, která pořád zesilují: Nejprve to bylo nám známé „Sláva Ukrajině“ pak už jsme viděli nápisy „Srdce pro Ukrajinu“ aby je za chvilku vystřídala hesla „Vše pro Ukrajinu“ a „Ukrajina nade vše“ ?! Ptám se: „Tedy i nad Boha, rodinu, čest, dobré jméno, dobré sousedské vztahy, základní lidskou slušnost atp.“ ?! No a pak demagogové přišli s úplně novým heslem, podržte se: „Vše bude Ukrajina!“ Tyto nápisy byly nalepeny i na předmětech denní potřeby, na různých obalech všelijakého zboží a když jsem např. stál v prodejně před regálem, kde na každém nabízeném produktu byl nápis, že vše bude Ukrajina, vypadalo to děsivě! Vyfotit jsem to nemohl, z nám již známých důvodů, tak jsem koupil jedny ubrousky, abych si to vyfotil potom doma (foto č. 15).

   Nejen nápisy, hesla, billboardy, blikací panely, rádio, televize, potisky na tričkách procháze­jících lidí, nálepky na autech, křik personálu v nákupních centrech, vřeštící sirény, ale v kultuře: V parku při procházce (která vás má uklidnit), byly nějaké pouťové atrakce pro děti, tak jsme se tu zdrželi a opodál vyhrávala nějaká kapela. Zaposlouchal jsem se do textů: Každá druhá píseň byla na oslavu Ukrajiny, občas nějaká píseň na zhanobení ruského národa… Jeden den jsme byli v delfináriu na podívané (jak se tu správně říká: show 8-). Delfíni tančili, skákali, pinkali si míče s dětmi, tahali člun s nějakým výhercem, a to vše komento­vala promotérka svým komentářem do mikrofonu. Za každým číslem do něj exaltovaným hlasem křičela něco o Ukrajině, aby nakonec, jako vrcholné číslo, delfín vzal do zubů štětec, krotitel mu přidržel papír a on namaloval zelenou trávu, nad tím modré nebe, a ještě žluté sluníčko. Promotérka nadšeným hlasem skandovala, jak ten delfín namaloval hádejte: Ano, Ukrajinu!!! Jako by jinde na světě nebyla zelená tráva, modré nebe a žluté sluníčko. To už jsem si myslel, že to je vrchol, ale ne, ten teprve přišel: My v hledišti jsme byli rozmístěni na barevně odlišených sedadlech: Vlevo byla prázdnotou zející červená řada sedadel, to jsem pochopil, že tam kdysi posazovali ruské návštěvníky. Pak byla žluto­modrá řada, na spodní žluté seděly tuzemští hosté (domorodci, jak bychom my řekli 8-), na horních modrých my, Češi a Slováci a vpravo byla bílá řada, po nás měli přijet Poláci… Promotérka dávala nějaké otázky publiku, ale věděla, na jakou řadu se má zaměřit: Na žlutou pochopitelně. Postupně se ptala dětí, odkud přijely? Nějaké dítě řeklo z … nějakého města – hmm. Druhé dítě z … nějakého jiného města – hmm. Třetí dítě, nějaká holčička pochopila, co má být správná odpověď a na dotaz, odkud přicestovala, zvolala: „Z Ukrajiny!“ Ano, hurá, výborně!!! Řvala promotérka a všichni začali (povinně) tleskat. No, trochu je mi záhadou, jak to udělala ta holčička, že přijela na Ukrajinu z Ukrajiny? Ale samozřejmě v této zázračné zemi je možné všechno 8-)

   Nepůsobilo to strašidelně jenom na nás, na mne s manželkou, ale druhá rodina ze Slovenska, se kterou jsme tu uzavřeli přátelství, z toho také byla vyčerpaná, shodli jsme se na tom, že už nám to leze na mozek. Co teprve lidem, kteří jsou tomu vystaveni dennodenně?

   Když už vyprávím o té rodině: Žijí na hranicích s Ukrajinou, a tak tatínek pracuje v Čierne nad Tisou, na překladišti zboží. Víte, že na Ukrajině a v Rusku má železnice jiný rozchod než v Evropě, takže nemůže vlak projet po stejných kolejích, a vše se tu musí překládat z vagónů do vagónů. To bylo zajímavé poslouchat, co se tu vše překládá! Nebudeme se bavit o zbraních, to je nám asi jasné, ale potraviny (ano, potraviny se vozí, jak už jsme si řekli, do země s nejlepší zemědělskou půdou) a: nafta a benzín z Česka! Tak teď už chápu, proč je cena pohonných hmot dvojnásobná: Za každý litr, co koupím já, musím zaplatit ještě jeden litr na Ukrajinu! Přečerpají to z cisteren do cisteren a zpět do Česka jedou vlaky prázdné...

   Podobně na silničním hraničním přechodu: Překračovali jsme jej ze Slovenska v neděli, kdy nemo­hou jezdit kamiony, tak čekaly do pondělí… za hranicí jich byla řada 10 kilometrů! Ve směru od nás tam. Nazpět jsme jeli opět v neděli, opět desetikilometrová řada kamionů, tentokrát také v našem jízdním pruhu… Četli jsme jejich SPZ, pár jich bylo slovenských, naprostá většina ukrajinských! Takže vesele probíhá obchod, s čím a s kým, to jsme nezjiš­ťovali, ale stovky kamionů jezdí sem a tam, mezi Ukrajinou a zeměmi EU – celkem bych si i tipnul, jak to bude: K nám prázdné a zpátky plné ?! 8-) I kdyby nakrásně přijížděly plné a firmy by doopravdy s něčím obchodovaly a něco k nám vozily, tak proč není takový objem kamionů a zboží z ostatních členských zemí EU? Na žádné hranici jsem např. neviděl kolony bulharských, rumunských, maďarských nebo chorvatských kamionů… No, celkem bych si dal maďarské papriky a melouny, chorvatské fíky, bulharské sýry, rumunské víno nebo pravou brynzu – viděli jste snad v našich prodejních řetězcích něco z toho?!

   Také jsem si udělal jeden test: Když tu všichni vyřvávají něco o nejlepší Ukrajině, tak jsem v obchodech, stáncích apod. začal hledat ukrajin­skou čokoládu. Nikde. Po pár dnech jsem sehnal jednu na vaření, co měla ukrajin­ský nápis, jinak mi všude nabízeli Milku a Studentskou pečeť.

   Ještě jedna soukromá politická analýza: Když jsem si prohlížel zboží a rozhlížel se po restau­racích, nějak moc nápadně se tu opakovalo gruzínské a ázerbajdžánské zboží a stejně tak restaurace těchto národních kuchyní… Jednou jsem koupil brambůrky a otočil sáček, že si přečtu, v jakých jazycích tu mají uvedeny údaje. To hraje roli, např. my jsme v EU, tak nápisy na obalech a v návodech na použití jsou v jazycích zemí EU a v jazycích zemí, se kterými obchodujeme. Nebo stará rakouskouherská bankovka na sobě měla nápisy v deseti jazycích monarchie… Zde byly nápisy: anglicky, ukrajinsky, gruzínsky a ano: azersky! Tím se ukazuje, s jakými zeměmi se Ukrajina dává do spolku a potvrdila by se tak jedna z teorií: kdo má zájem na válce a kdo za tím vším stojí, o co vlastně v této válce jde (nemůžeme všechno házet jen na Rusy nebo Američany 8-): Těchto teorií je několik, jeden profesor přinesl tuto: Británie popichuje Ukrajinu (vyzbrojuje a pomáhá svými zpravodaj­skými službami, vzpomeňte si, jak byl Johnson pečený vařený v Kyjevě) – zároveň popichuje Polsko, ať vystoupí z EU (dělají to tak fikaně, že se o tom my nedozvíme a pokud nakonec přeci jen Poláci vystoupí, budou si myslet, že se tak rozhodli sami). Pak pomáhá Litvě vést takovou protiruskou politiku (jak snadné – je to spolu s Polskem asi nejvíce protiruský stát), že to uvrhne Litvu do izolace od Ruska i od EU (Litva byl první stát, který se úplně odstřihl od ruských zdrojů surovin). Živí konflikt, který má rozdělit Rusko a Evropu (míněno hospodářsky – transport surovin). Kdyby se jim podařilo, že Litva a Polsko vystoupí z EU, vytvořili by si jakousi novou Rzeczpospolitu (mělo tam být ještě Bělorusko, ale nevydařil se zde pokus o převrat a odtržení od Ruska). Pak by si Británie (teď dává smysl brexit) vytvořila dopravní spojení přes moře, přes jmenované země částečně po železnici, částečně po řece Dněpr k Černému moři (když takto obchodovali kdysi Skandinávci s Byzancí, proč by to nešlo dnes?), odtud nějaké hadičky pod mořem 8-) jasně, ropa nebo plyn (nebo obojí) na gruzínské pobřeží (kdo se aktivně účastnil majdanu? Ano: Gruzínští odstřelovači!) Zde se na pobřeží nachází dopravní uzly pro tyto suroviny, ropovodem (který je už hotový) přímo ke zdroji: Naleziště v Ázerbájdžánu! A máme to: Ázerbájdžán má ropu z nej­kvalit­nějších na světě, Gruzie je transportní země, Ukrajina také, a Británie by tak obešla tradiční cestu po moři, najednou by nepotřebovali Suez, Gibraltar, obeplouvat Afriku… Mezitím my jako Evropa přijdeme o zdroje z Ruska, a hodná Británie nám pak prodá ze svých zdrojů. Mezitím je naštvané Turecko, že ho k tomuto projektu nepřizvali, a tak zatím to hraje na obě strany, co když jej Anglie přibere? A co když ne?

   Toto jsou však pouze dohady, pravdu se možná nikdy nedozvíme, nebo až za hodně let?! Raději se budeme držet viděného a slyšeného: Tak víte, co jsme ještě viděli, tedy spíše neviděli? Zvířata. Když jedu po silnici v Česku, dávám dobrý pozor, aby mi neskočila srnka do cesty, nebo podobně. Na silnicích míjím přejeté ježky, kočky, občas přeběhne myš, někdy u cesty zahlédnu lišku… Na Sloven­sku se mi jednou v noci postavil do cesty jelen. V Makedonii jsem objížděl želvy a v Bulharsku hady. Na Ukrajině jsem ujel celkem 500 kilometrů, aniž bych zahlédl jediné zvíře, živé či mrtvé. Působí to divně. Buď tu nemají zvířata co žrát, tak se odstěhovala, nebo je vybili lidé z hladu? Nebo nějaké práškování učinilo jejich teritorium neobyvatelné? Nebo něco cítí a včas se stáhla někam? Nevím. Pamatuji si z minulého roku: Na jednom parkovišti u lesa řekl můj spolu­jezdec, že vyhodí naše odpadky z auta do koše. Poprosil jsem ho, ať to nechá na ráno, ať v noci nepřijdou zvířata a neroz­tahají to kolem auta, že to vyhodíme až ráno před odjezdem… Nechápavě se na mne díval, o čem to mluvím? Já jsem zvyklý z Balkánu, že když něco vyhodím do popelnice, tak až půjdou krávy z pastvy, převrhnou popelnici a vyhrabou z ní, co se dá sežrat… Nejprve naskákají kočky, roztrhají sáčky s odpadky, roztahají to kolem, sežerou, co jim chutná, pak přiběhnou psi, odeženou kočky a také to ještě prohrabají… Kamarád si nedal říct, vyhodil naše odpadky do koše (mňam mňam: kostičky, slupky ze zeleniny, to muselo vonět na dálku 8-) – v noci se nic nedělo, ráno klid a všude čisto. Žádné zvíře nepřišlo. Žádné zvíře tu totiž nebylo… Toto mi nejde na rozum. Možná by to uměl vysvětlit nějaký přírodovědec?!

   Co jsme ještě neviděli, že by se někdo usmíval: Všichni chodili se ztuhlým obličejem, lidé neodpo­vídali na pozdrav nebo na oční kontakt, něco jako roboti… Zažil jsem tři lidi, že měli nějaký výraz v obličeji, všichni mi řekli, že pracovali v Česku. Možná až u nás se naučili usmívat? 8-)

   Na závěr bych se trochu vrátil k té historii pro ty z vás, kteří si stále ještě myslíte, že Ukrajinci jsou stejně jako my Slované, tudíž jsme blízký národ, máme k sobě blízko atd. Tyto hlášky zaznívaly v době, kdy je k nám vozili organi­zá­toři migrační politiky, znělo to věrohodně, protože jazykově jsme si blízcí a jsme běloši. Tak malinká sonda do minulosti – nejsem žádný historik, přesné údaje si můžete najít na internetu, ale aspoň takto hodně zjednodušeně (polopaticky 8-), krátký přehled:

   Tak už na první pohled jsou Ukrajinci od nás odlišní: Fyzická konstituce, postava, tvar obličeje, jak jim rostou vlasy atd. Už to by nám mělo napovědět 8-) Kdo se v tom chce více pohrabat, může zapátrat ve statistikách a najde další rozdíly, třeba jakého věku se průměrně dožívají obyvatelé Ukrajiny? K jakým nemocem jsou náchylní apod. Uvidíte, že tam budou jiné údaje než u obyvatel ČR. Jen na okraj: Četl jsem v knihách příběhy přeživších vězňů koncentra­čních táborů, kde jeden popisoval, jak probí­haly porody u ukrajinských vězenkyň: Taková žena „do poslední chvíle pracovala na poli, pak porodila v brázdě, zabalila dítě do nějaké látky, odpočinula si dvě hodiny a zase se připojila k ostatním ženám a pracovala dále až do večera.“ – No, zkuste si to anebo to navrhněte manželce 8-)

   O tom, že jsou Ukrajinci od nás odlišní, hovoří i další fakt: Nedávno v českém rádiu hlásili,² že naše zdravotnictví nemá dostatek krevních konzerv pro Ukrajince, pokud se jim něco stane, zraní se, musí se na tyto konzervy čekat, dovážejí se z Ukrajiny. Také tu padla výzva, ať Ukrajinci pobývající na našem území chodí darovat krev, aby byl dostatek zásob krevních konzerv pro jejich spoluobčany. Vidíte: Naše krev nepasuje k té jejich a lékaři jim jí nemohou podávat…

   Osobně mám mezi Ukrajinci hodně známých a pár přátel, míval jsem je na pracovišti jako kolegy, takže jsem je dost poznal zblízka a mohu konstatovat, že vedle fyzických rozdílů je tu ohromný rozdíl v mentalitě. To nepíši, abych někoho dehone­sto­val, jen chci říci: To globali­sté vám budou tvrdit, že „všichni jsme stejní“ – Ne: Jsme různé národy! A tak to také má být! Vzpomeňte si na babylonskou věž, jak to dopadlo 8-)

   Tak: Jak zaznělo na začátku článku, Ukrajinci jsou potomci Skytů, tedy íránského kmene, my jsme pak potomci Ilyrů, tedy potomci balkán­ského kmene (Dalimilova kronika uvádí, že Praotec Čech přišel „ze srbské země, z kraje jménem Chorvaty“). My jsme se smísili postupně s Kelty a Germány, Slováci a obyva­telé jižní Moravy se ještě hodně smísili s Avary, možná časem i s Turky… Ukrajinci se hodně smísili se Skandinávci a s Tatary (resp. s Polovci, kteří mají dnes tatarskou identitu) u nás je tento tatarský gen rozšířen pouze na Olomoucku a v určité části Moravy... My svůj původ odvozu­jeme od kmene Bójů (Boiohaemum, Bohemie), česká knížectví a časem i království politicky závisely na Bavorsku (což jsou také Bójové, např. v Pasově je hrad jménem Boiotro, název také pochází od Bójů). S Bavory máme toho společného více: Tradice knedlíků, piva, podle vědců jsou prvky v bavorských krojích blízké s prvky v našich krojích atp. Navíc dnes genetické průzkumy tuto příbuz­nost potvrzují. Později jsme se stali závislí na Rakousku, a německý kulturní a jazykový vliv na nás působil tisíc let. Protože jsme ve středu Evropy, procházely tudy různé armády (Švédové, Italové, Francouzi a další) a to na nás také zanechalo stopy. Státní útvary na území dnešní Ukrajiny závisely na Rusku, jeden čas na Mongolské říši, jeden čas na Polsku – už začínáte cítit ty rozdíly? Jdeme dál: My svoje teritorium rozeznáváme podle prstence hor, který obklopuje naší zemičku, je to přírodní hranice a nemáme problém rozlišit, kde leží: Do kopce je to Česko, hřeben je hranice a pak dolů z kopce je to cizina 8) Proto máme pro slovo „hranice“ synonymum „kopečky“ – Slyšeli jste někdy větu: „Ten už je za kopečkama“ 8-) Ukrajina nemá přírodní hranici, ta tedy byla vždy pohyblivá a v různých jejích částech v průběhu staletí tu žily nebo i vládly různé národy (vzpomeňte: dnes tu žije 130 národností). I současné hranice jsou politické, a tedy umělé a sporné, tedy vždy se najde někdo, komu se to nebude líbit. Státní hranice nekopírují hranice národů (popravdě ze všech stran zabírají trochu víc na úkor sousedů 8-)

   Současné Česko odvozuje svoji historii od knížectví etnicky a jazykově blízkých kmenů, která se spojila v jeden celek, v království. Ukrajina odvozuje svoji historii víte od čeho? Ačkoliv je tu bohatá historie Slovanů, Hunů, Avarů, Bulharů, Maďarů, Gótů, Chazarů, Skandinávců, Řeků, Tatarů, Mongolů, Turků, Poláků (teď nezáleží na tom, v jakém pořadí), tak uvádí za počátek své státnosti Kozácký hejtmanát, který tu byl v jedné (poměrně nedávné) historické epoše. Kdo byli tito kozáci? Ve zkratce: Nikdo přesně neví, jakého jsou etnického původu, jedna teorie říká, že podle názvu to vypadá na Kazachy (turkický národ), kteří se sem dostali s Mongoly, druhá teorie říká, že jsou to původní Chazaři (turkický národ), tedy obyvatele státu, který se rozpadl pod vlivem přírodních katastrof a vzestupu moci Rusů. Část Chazarů přijala židovství (elita, vládci, obchodníci) a jako Židé bez svého území se toulali světem… část přijala islám (zemědělci), usadili se na obdělávané půdě, možná Krym a jižní Rusko, část Kavkazu, a ta poslední část snad mají být tito Kozáci, což byly zbytky armády, kteří nejprve neměli své území, jezdili na koních sem a tam po stepích, nebyli závislí na žádném vládci a v podstatě to byli banditi, loupežníci, resp. nájemní vojáci, kteří se za peníze dali najmout klidně stranou, proti které bojovali před chvílí, proti straně, která si je najímala před tou stejnou chvílí… K nim se postupem času přidávali zběhlí nevolníci z Ruska, zločinci na útěku apod. Možná to s Chazary nemá nic společného, třeba to byli od začátku Slované, kteří se odmítli podřídit nějakému feudálovi, a tak žili takto někde na území nikoho, mimo zákon, uznávajíc jen své vlastní zákony (takže to dost připo­míná dnešní nájemné vrahy, výběrčí výpalného, gangy lupičů, nebo rovnou, že se celé vojsko státu propůjčí nějakému zahraničnímu „investorovi“). Časem se stalo, že pro tyto lidi bylo výhodnější mít stálou vojenskou službu, byl to jistější a stálejší příjem, a když si vyjednali i ty své svobody, tak nadále jezdili na koních po volných prostranstvích (památná věta Barbara Conana: „Není nic lepšího na světě než sedět v sedle koně, hnát před sebou nepřátele a slyšet křik a pláč jejich vdov a sirotků.“) a to jim nějaký čas vydrželo ve službách polskému státu, kde „zabezpečovali“ východní hranici. Z této doby je v ukrajinštině mnoho polských slov a odtud existuje i pojmenování „Ukrajina“, což používali Poláci pro označení „země u kraje“, myslí se Polska, pro Rusy toto území nikdy nebyl okraj, ale centrum vzniku jejich státu. Pak se ale Ukrajinci pohádali s Poláky, kteří je chtěli za prvé pokatoličtit (v nějaké fázi své historie kozáci přijali Pravoslaví) a za druhé upřít nějaká práva a majetek. Tak se jejich velitel naštval, obrátil se proti Polákům a nakonec oslovil ruského cara v Moskvě, dohodli se a přešli pod ruský stát, kterému se tak posunula jeho hranice směrem na západ. Není to tak úplně jednoduché, jejich území se rozdělilo na dvě poloviny. V té druhé části, která nespadla pod Rusko byl opět jiný vývoj, směrem k západu, jako pokatoličtění, rozšíření jiného typu vzdělání, postupné začlenění do jiných státních útvarů atd. Toto rozdělení Ukrajiny v podstatě přetrvává dodnes, v rámci již jednoho státu, ale jsou tu pořád hlavní dva směry, ten proruský a ten prozápadní, a rozdíly jsou nejen v politické orientaci, ale i v náboženství a v jazyce.

   Když jsem zmiňoval onoho velitele, který vlastně rozdělil zemi vedví (stejně tak, jako to předtím udělal s mnoha lidmi 8-), tak se mu dostává také velkého uznání, je to národní hrdina a je vyobrazen na pěti­hřivnové bankovce. Byl autorem mnoha masakrů, pogromů na Židy a vůbec vyznával podobné „evropské hodnoty“. Podívejte se na YouTube na film „Ohněm a mečem“, který znázorňuje tuto historickou epochu.

   Takže teď už víme, jaké jsou historické kořeny dnešní Ukrajiny, ke kterým se hrdě hlásí a na kterých staví. Ještě k těm kozákům: Vyfotil jsem etiketu z láhve (foto č. 16), kde jsou znázor­něny jejich nástroje: Trochu to připo­míná výbavu našich husitů a můžete si prohlédnout, čím vším vás mohou praštit po hlavě, rozseknout nebo propíchnout. A k tomu samozřejmě: Veselá píseň! 8-)

   Takže jaký je závěr? Žádný 8-) Konec je otevřený: Dějiny kráčejí dále, takže i my budeme dále sledovat dění, třeba se sem ještě pojedeme podívat a zjistíme další fakta a uslyšíme od lidí ještě jiné názory, nebo třeba příště pojedete vy a zase my si přečteme vaši reportáž, ze které se dozvíme ještě více?! A uvidíme, jaké síly se v zemi prosadí, jestli Kyjev bude nadále chtít unifikovat její obyvatele, nebo budou hledat model soužití různých lidí? Zda budou rozvíjet svoji vlast, budovat a měnit ji k lepšímu? Jestli na to stačí sami anebo jestli jim musí pomoci někdo zvenčí? Jestli další zprávy, které odtud budou chodit, nás budou nadále děsit, či radovat???

   Přemýšlel jsem také, jak můžeme pomoci my sami? Myslím si, že začít můžeme hlavně tím, že budeme mluvit s Ukrajinci pravdu: Dosavadní vývoj nebyl úplně šťastný: Ochromený průmysl, zemědělství, zdravot­nictví, důchodový systém… Snížená porodnost, chudoba, epidemie AIDS... Milióny obyvatel hledá obživu za hranicemi (už po desetiletí, opět to nemůžeme svádět na součas­nou válku). Odchází odtud nejen jednotliví obyvatelé, ale snaží se odtud odejít i celé územní celky, různá teritoria se chtějí vyvázat z tohoto státu… Z toho lze usoudit, že něco tu není v pořádku, a evropské státy včetně našeho Ukrajinu pořád povzbuzují: „Děláte to dobře, vytrvejte, pokračujte.“ „Stojíme za Vámi.“ „Máte naše uznání.“ „Patříte do evropské rodiny.“ a podobně znějící hesla… Nebylo by lepší říct jim: „Chlapi, takhle to fakt není dobrý, musí se s tím něco udělat.“ a pak následně provést správnou diagnózu a hledat lék na nemoci a bolesti této společnosti?! Bylo by to férovější a efektivnější… Nebo se budou i nadále pouze lepit na bolavá místa náplasti z maskáčoviny a budeme stále nemocnému tělu poskytovat infúzi v podobě humanitární, finanční a vojenské pomoci?!

A jako doplnění nakonec: povídání o ruských kozácích (jednoduchá ruština):

… jako mp3 ke stažení

1. V 10. století a na začátku 11. stolení bylo Zakarpatí závislá hraniční oblast Kyjevské Rusi, nikoliv její integrální součást. V letech 1280–1320 bylo součástí Haličsko-volyňského knížectví, nástupnického státu Kyjevské Rusi. 𝒦𝒩 podle anglické Wikipedie.
2. Nepodařilo se zdroj zpětně do­hle­dat na internetu. Pouze to, že Česko bude vozit krevní konzervy na Ukrajinu, což odporuje tvrzení, že jim nepasuje naše krev…